Vlk s beránkem

Jaroslav Kernal a další

Vlk s beránkem budou pobývat spolu

V neděli jsme se po shromáždění dostali k otázce, jak je to s budoucím královstvím, resp. jak je to s tím textem, který říká, že vlk s beránkem budou pobývat spolu. Jedná se o verše z proroka Izajáše, jednak je to Iz 11,6 a podruhé je to v Iz 65,25.

Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. (Iz 11,6)

"Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře," praví Hospodin. (Iz 65,25)

Jak těmto věcem máme rozumět? A můžeme jim vůbec rozumět, i když nejsme učenci, znalci hebrejštiny (nebo řečtiny v případě Nového zákona), ale jsme jenom prostí studenti Písma?
Jedna z hodnot, které v našem sboru vyznáváme, je reformační princip, nebo lépe řečeno biblický princip "sola Scriptura", což znamená "samotné Písmo". V krátkosti to znamená, že samotné Písmo je dostatečné k tomu, aby nás na prvním místě dovedlo ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nicméně to také znamená, že samotné Písmo stačí k tomu, abychom byli "připraveni ke každému dobrému skutku" (2Tm 3,17) a abychom mohli žít zbožným životem (2Pt 1,3), což předpokládá, že budeme rozumět všem podstatným doktrínám, které nám Bůh ve svém Slově odhaluje. A Bůh sám říká, že jeho cesta je taková, že i když po ní půjdou ti nejprostší, tak na ní nezbloudí (Iz 35,8).

Z toho můžeme odvodit, že princip "sola Scriptura" znamená, že Písmo je určené každému věřícímu, a dokonce je v časných věcech užitečné i pro nevěřící, že Písmo je srozumitelné pro každého věřícího, ačkoliv jsou v něm i těžká a hůře srozumitelná místa (2Pt 3,16), nicméně v tom, co potřebujeme vědět o Bohu a jeho Synu, o díle Pána Ježíše Krista, o sobě a o spasení, i o všech podstatných věcech křesťanského učení a života, je Písmo jasné a srozumitelné.

To vše však neznamená, že je snadné Písmu porozumět, že by se to neobešlo bez námahy, bez studia, bez množství času, který tomu obětujeme. Samotné Boží slovo říká, že vykopat vzácné pravdy z Písma je stejně namáhavé, jako následovat stříbrnou žílu v nitru skály (Př 2,1–4). K dostatečnému porozumění Písmu nám skutečně stačí selský rozum, důkladné a hluboké pozorování a prozkoumání daného textu v jeho kontextu. Tohle je základ, který by nám měl stačit k pochopení většiny míst z Božího slova, včetně textů z proroka Izajáše.

Takže když půjdeme do jedenácté kapitoly proroka Izajáše a podíváme se na širší kontext šestého verše, co se můžeme dozvědět? O čem prorok mluví, o jaké události? Od prvního verše jedenácté kapitoly zjevně používá symbolický jazyk – mluví o proutku z pařezu Jišajova, ale zjevně nemluví o klacíku, který vyroste z nějakého pařezu, ale obrazně mluví o potomku krále Davida, který byl synem Jišajovým. Mluví zjevně o jeho prvním příchodu.

Mluví snad o tom, že se s (prvním) příchodem Krista změní fyzická přirozenost skutečných zvířat (vlka, levharta, medvědice, lva, zmije, baziliška)? Mluví snad o tom, že Boží lid se násilně vrhne na Pelištejce a bude olupovat syny východu (v. 14)? Někteří lidé vztahují tento text ke Kristovu království, které bude na této zemi a bude trvat tisíc let – ale to podle mne vyvolává ještě více otázek. Země v jejím hříšném stavu bude pokračovat, ale vnitřní podstata zvířat se změní, zatímco podstata nevěřících lidí se nezmění, ale změní se jejich chování, protože nikdo už nebude páchat zlo (v. 9). Ovšem Boží lid bude olupovat syny východu … Takový výklad nedává žádný smysl – a nedává ho nikomu. Proto ti, kdo mluví o skutečných zvířatech v tomto textu, obrazně vykládají většinu ostatního textu 11. kapitoly.

Pokud ovšem vlk, medvědice a lev jsou skutečnými zvířaty, potom musíme stejně doslovně vykládat i loupení Božího lidu a měli bychom stejně doslovně vykládat také verše 1–5, tedy mluvit o klacíku, který vyroste z pařezu a o žezle, které vychází tomuto klacíku z úst. Všichni rozumíme tomu, že tohle není způsob, jak bychom měli tomuto textu rozumět. Přesto mnozí tvrdošíjně lpějí na doslovném chápání vlka, který přebývá s beránkem a lva, který se cpe slámou.

Nic v samotném textu nás nevede k tomu, abychom jednomu verši rozuměli doslovně a hned následujícímu symbolicky. Proto bychom měli být v přístupu k textu konzistentní a stejným způsobem přistupovat k celému oddílu. To je přirozený způsob, jak rozumíme textům – je to jako kdybychom při čtení kuchařky doslovně chápali ingredience, které máme použít, ale potom si symbolicky vyložili postup, jakým je máme smíchat a co s nimi máme provést.

Tady už skončím. Příště se podíváme ještě na ten druhý text (Iz 65,25). Níže přikládám tři komentáře od opravdových učenců, kteří jsou už dávno u Pána. Snad vám pomohou k lepšímu porozumění tohoto textu.

John Gill (1697–1771, od r. 1720 až do své smrti kázal ve sboru, kde o osmdesát tři let později začal kázat Charles Spurgeon) 

Divocí a krotcí tvorové budou spolu vycházet a ti první se stanou těmi druhými, což se nemá chápat doslova, jako by divocí tvorové měli ztratit svou přirozenost a být navráceni, jak se říká, do svého rajského stavu, což má být čas obnovy všech věcí, ale obrazně jako lidé, srovnatelní s divokými tvory, kteří se mocí Boží milosti, provázející zvěstované slovo, stanou krotkými, mírnými, tichými a pokornými; takoví, kteří byli jako draví vlci, obtěžovali Kristovy ovce, pustošili je, vydechovali proti nim jatka a hrozby, jako Saul, se skrze milost obrácení stanou mírnými a neškodnými jako beránci a usadí se v Kristově ovčinci a budou bydlet s Kristovými beránky a ovcemi, ano, někteří z nich je budou dokonce pást, jako výše zmíněná osoba (tj. malý hoch).

Matthew Poole (1624–1679)

Vlk bude přebývat s beránkem a podobně; zvířata budou navrácena do stavu nevinnosti, v němž byla před pádem člověka. To však nemá být chápáno doslovně, neboť to je hrubá a marnivá domýšlivost některých Židů, nýbrž duchovně a metaforicky, jak je zřejmé. A smysl této metafory je následující: Lidé divokých, krutých a neovladatelných povah budou kázáním evangelia a Kristovou milostí tak proměněni, že se stanou nanejvýš pokornými, mírnými a učenlivými a nebudou již sužovat a pronásledovat ty tiché a chudé, o nichž se zmiňuje Iz 11,4, ale stanou se takovými jako oni; příklady toho máme v Saulovi, který se stal Pavlem, a v drsném žalářníkovi, Sk 16, a v nesčetných dalších. Jak to však lze vztahovat na Ezechiáše v jakémkoli smyslu? Povede je malé dítě; podřídí svou pyšnou a vzpurnou vůli jednání a příkazům nejprostších osob, které k nim promlouvají ve jménu Kristově.

Jan Kalvín (1509-1564)

Vlk bude pobývat s beránkem. Opět se vrací k popisu charakteru a zvyků těch, kteří se podřídili Kristu. Protože mezi králem a lidem existuje vzájemný vztah, někdy vystupuje z těla k hlavě a někdy sestupuje z hlavy k tělu; a už jsme viděli, že Kristus nevládne sám za sebe, ale za ty, kdo v něj věří. Z toho vyplývá, že jejich mysl formuje svým nebeským Duchem. Prorokova řeč však přesahuje tento rámec; rovná se totiž příslibu, že dojde k požehnané obnově světa. Popisuje řád, který byl na počátku, než odpadnutí člověka způsobilo nešťastnou a žalostnou změnu, pod níž sténáme. Odkud pochází krutost zvířat, která podněcuje ty silnější, aby se zmocnili slabších zvířat, roztrhali je a se strašlivým násilím pozřeli? Mezi Božími tvory by jistě nedošlo k žádnému sváru, kdyby zůstali ve svém prvním a původním stavu. Když vůči sobě navzájem projevují krutost a slabí potřebují ochranu před silnými, je to důkazem nepořádku (ἀταξίας), který vznikl z hříšnosti člověka. Protože Kristus přišel, aby odstraněním prokletí smířil svět s Bohem, není bezdůvodné, že se mu připisuje obnovení dokonalého stavu; jako by proroci říkali, že se vrátí onen zlatý věk, v němž existovalo dokonalé štěstí před pádem člověka a otřesem a zkázou světa, která po něm následovala. Tak mluví Bůh prostřednictvím Ozeáše: "V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy" (Oz 2,20). Jako by řekl: "Až se Bůh v Kristu smíří se světem, dá také znamení otcovské laskavosti, takže přestanou všechny zkaženosti, které vznikly z lidské hříšnosti."

Jedním slovem, na těchto obrazech proroci učí tutéž pravdu, kterou Pavel jasně potvrzuje, že Kristus přišel, aby ze stavu nepořádku shromáždil to, co je na nebi a co je na zemi (Ef 1,10; Ko 1,20). Lze to shrnout takto: "Kristus přijde, aby ze světa odstranil všechno, co škodí, a aby světu, který ležel pod kletbou, navrátil jeho dřívější krásu." Proto říká, že sláma bude potravou lva i vola; kdyby totiž svět neznečistila skvrna hříchu, žádné zvíře by nebylo závislé na krvelačné kořisti, ale všem by stačily plody země podle způsobu, který určil Bůh (Gn 1,30).

Izajáš sice říká, že divoká a krotká zvěř budou žít v souladu, aby se jasně a plně projevilo Boží požehnání, ale má na mysli především to, co jsem řekl, že Kristův lid nebude mít sklon ubližovat, nebude krutý a zuřivý. Dříve byli jako lvi nebo levharti, ale nyní budou jako ovce nebo beránci, neboť odloží každou krutou a surovou povahu. Těmito způsoby vyjadřování nemyslí nic jiného, než že ti, kdo byli dříve jako divoká zvěř, budou mírní a krotcí; přirovnává totiž násilnické a dravé lidi k vlkům a medvědům, kteří se živí kořistí a kořistí, a prohlašuje, že budou krotcí a mírní, takže se spokojí s obyčejnou potravou a zdrží se jakéhokoli ubližování nebo škodění. V tomto ohledu je vhodné argumentovat od menšího k většímu. "Jestliže Kristus uvede do stavu míru zvířata, tím spíše bude existovat bratrský soulad mezi lidmi, kteří se budou řídit stejným duchem mírnosti." Izajáš však nemíní, že by někdo byl od přírody mírný a pokojný, než bude obnoven, ale přesto slibuje, že ať už byla jejich přirozená povaha jakákoli, odloží nebo přemohou svou divokost a budou jako beránci a ovce.

A malé dítě je bude vodit. To znamená, že zvířata, která byla dříve krutá a nezkrotná, budou ochotna vesele poslouchat, takže nebude třeba násilí k omezení jejich divokosti. Musíme se však věnovat duchovnímu významu, kterého jsem si všiml, že totiž všichni, kdo se stanou Kristovými následovníky, budou Krista poslouchat, i když dříve byli divokými zvířaty, a budou ho poslouchat tak, že jakmile zvedne prst, půjdou v jeho stopách, jak je řečeno, že jeho lid bude ochotný. (Ž 110,3). Ti, kdo nejsou obdařeni touto mírností, si nezaslouží být zařazeni mezi ovce. Nechme se jím tedy ovládat a řídit a ochotně se podřizujme těm, které nad námi ustanovil, i když se zdají být jako malé děti. Kromě toho si myslím, že služebníci slova jsou přirovnáváni k dětem, protože nemají žádnou vnější moc a nevykonávají nad nimi žádnou občanskou vládu.Nabízí se otázka: Najdeme někoho, kdo je pokorný, i když ho evangelium nezkrotilo? Prorok to zřejmě naznačuje, když některé lidi přirovnává k ovcím a jiné k vlkům a medvědům; a mezi lidmi, kteří se řídí svými přirozenými dispozicemi, jistě uvidíme překvapivou rozmanitost. Někteří jsou mírní a laskaví, jiní divocí a násilničtí, ale je jisté, že všichni lidé jsou nezkrotní, dokud je Kristus nezkrotí evangeliem; všichni jsou nabubřelí ctižádostí a pýchou, než je tento lék vyléčí. Mnozí budou schopni falešně a prázdně vyznávat skromnost a pokoru, ale uvnitř budou bobtnat pýchou. Zkrátka, kde není Duch Kristův, tam nebude pravá mírnost.